O nás

Naše cesta k Biopotravinám začala krátce po Sametové revoluci, kdy jsme na dvorečku v Ďáblicíchv roce 1994 založili Klub přátel biofarem. Láska k přírodě, zájem o její ochranu, tradice a řemesla byly první podněty, které nás zavedly tímto směrem. Po otevření hranic se vše velmi rychle posouvalo, možnosti získávání rozmanitých informací z oborů u nás dříve zapovězených (alternativní medicína, ekologické hospodaření,…) nás velmi oslovovalo a inspirovalo.U naší dcery byla vytestována ve čtyřech letech alergie na kravské mléko. Rozhodnutí věnovat se přirozeně pěstovaným potravinám se tímto ještě urychlilo a tak naše rodina začala hledat po Čechách nově vznikající ekologicky hospodařící farmy, nejprve samozřejmě kozí. Když se rozvíjí a tvoří novévěci je kolem hodně nadšení, hledání, ale i tvrdé práce, protože se vlastně začíná z ničeho a není na co navázat. Jako jednu z prvních jsme poznalipromovanou matematičku paní Elišku Horynovou, která svůj odchod do důchodu zpestřila založením kozí farmy na úpatí nejvyššího kopce Lužických hor. Její sýry si opravdu zasloužily prvenství v soutěžích farmářských výrobků. Rádi jsme také navštěvovali pana Kvítka, který se svou rodinou opustil Prahu a založil kozí farmu u Mladé Vožice. Se svou ženou výtvarnicí vytvářeli ze sýrů a bylin téměř umělecká díla. Do farmaření se pustilo i Zemědělské družstvo Příluka, které nám umožnilo podpořit propagaci kozích výrobků prodejem na hradech, kde se pořádaly historické jarmarky. Bylo jednodušší získat pro kozí výrobky mladé lidi a děti než starší generaci, která pamatovala kozí mléko z doby malých špinavých chlívků a tak kozí mléko asi opravdu bylo tenkrát spíše cítit kozlem.

Pak přišla zlomová chvíle, kdy jsem ze zdravotních důvodů opustila poslední ročník vysoké školy. Studovala jsem od druhého ročníku s malou Julinkou, ponocování a stres udělaly své. Chtěla jsem si úplně odpočinout a nabrat nové síly, opustila jsem svůj obor a na dvorečku v Ďáblicích v roce 1994 začala zkoušet s mým mužem dnes tak populární ,,bedýnkování“. Naší první myšlenkou bylo, aby cesta od farmáře ke spotřebiteli byla co nejkratší, aby lidé věděli kdo a kde sázel, jak úroda rostla nebo někdy bohužel nenarostla nebo byla předčasně snědena škůdcem. Zkrátka jaké má farmář kolem hospodaření radosti a starosti a zda mu třeba může i přijet se sklizní pomoci. Naši členové klubu dostávali od nás jednou za měsíc zpravodaj, ve kterém jsme je právě o těchto věcech informovali, přidávali recepty, rady a tak každý věděl koho podporuje a že zelenina i mléčné výrobky jsou opravdu jen čistě přírodní a hlavně neprocestovaly půl zeměkoule ke svému spotřebiteli.

Cesta od farmáře bývala také jednoduchá. Jeden den jsem většinou přijímala telefonicky objednávky, (mobily ani počítače se tenkrát ještě tak běžně v domácnostech nepoužívaly), následně obvolávala farmáře a pak jsme se s mým mužem snažili dopravit výrobky a výpěstky co nejrychleji k nám na dvoreček. Někteří farmáři přijížděli osobně, ale nejběžnější a nejspolehlivější doprava bývala vlakem s doručením do druhého dne za 2,50 Kč/kg. Krásné vzpomínky má na náš klubový prodej i můj muž,který se stal mezi bezdomovci na Hlavním nádraží známou osobností. Když vyzvedával velké krabice zeleniny a blížil se k výtahu, vítali jej slovy: ,,Dobrý den pane barone“, pomáhali mu skládat krabice, držet dveře,…no zlaté časy.

Někdy jsme objížděli farmáře i osobně, bylo krásné je poznávat a zároveň jsme odváželi vždy plný kufr auta zeleniny, jablíček, sýrů,…a doma vše v malém sklípku uskladnili. Lidé z klubu nám hodně pomáhali, pan Málek nám zdarma tiskl naše informace o farmářích, někdo chodil pomáhat zeleninu rozdělovat. Začínala jsem s chystáním okolo osmé ráno a končila po deváté večer. Od šesté hodiny večer chodili lidé vyzvedávat své bedýnky. V teplých ročních obdobích to byla krásná práce, ale ve větších mrazech to bývalo náročné, ale vzpomínám ráda.

V roce 1999 se nám narodilo další miminko a díky komplikacím jsem se nemohla klubu dál věnovat. Můj muž převedl Klub přátel biofarem do internetové podoby a doména www.biopotraviny.cz byla na dlouhou dobu jediným internetovým obchůdkem v Čechách. Zájemců začalo přibývat a tak klub začal fungovat každé úterý. Zeleninu, ovoce, mléko sýry, čaje, ekodrogerii,….chystala už pěti až šestičlenná parta skvělých lidí pro až osmdesát klubových zájemců. Nachystané bedýnky si lidé vyzvedávali osobně nebo se rozvážely například do Klubu chronicky nemocných dětí na Praze 6, na ambasády, do rodin, které vyzvedli objednávky i pro své okolní sousedy, bedýnky se zkrátka rozběhly po celé Praze. Dodnes se smějeme, když se setkáme s nějakými lidmi a oni přemýšlí odkud ženás znají a nakonec je to vždy stejné ,,přes mrkev“.

V roce 2001 nás oslovila zakladatelka a duše celé krásné myšlenky ekologického centra Toulcova dvora paní Emilie Strejčková. Nabídla nám krásné prostory velmi malého opuštěného obchůdku. Dlouhá léta nám jej pomáhala vést osobitá paní Alenka Vincourová, na kterou pamětníci také rádi vzpomenou.
O čtyři roky později jsme otevřeli na opačném konci Prahy (kde žijeme) naopak obchůdek velký prostorově, s bezbarierovým přístupem. Maminky s kočárky mohli krásně projíždět mezi regálky, ale prostředí vybydleného, ale hlavně neudržovaného obchodního centra Krakov nás po všech směrech neuspokojovalo. Bylo velké štěstí, že z terasy, kde se obchůdek nacházel, byl překrásný výhled na malebnou Troju, která vyvažovala to nepěkné prostředí staré sídlištní zástavby.

Klub přátel biofarem i obchůdky se dále pozvolna rozvíjely a měnily, až v roce 2010 nastoupil můj muž do nové časově náročné profese a klub už nemohl dále bez jeho podpory fungovat. Po zvážení jsme iobchůdek na Toulcově dvoře rádi předali do dobrých rukou. Oba máme s mým mužem svou profesi a biopotraviny jsou vlastně nášmilý koníček, který nám v některých chvílích přerůstal přes hlavu. Zůstal nám v tuto chvíli obchůdek jediný. Přestěhovali jsme jej do přízemí kulturního domu Ládví. Přáli jsme si být poblíž dobrého dopravního spojení, opět v bezbarierovém prostoru a také být co možná nejblíže našim milým zákazníkům z bohnického sídliště, kteří i na Ládví za námi jezdí.

A jak dnes vidíme Bio, co se změnilo?
Nových farem za ta léta moc nepřibylo. Je těžké farmařit na svou pěst, postavit se legislativě, zákonům, které nejdou vždy ruku v ruce s tím pravým selským rozumem. Všech, kteří vydrželi nebo do procesu biofarmaření vstoupili, si moc vážíme.
Děkujeme vám všem, kteří do našeho obchůdku zavítáte. Budeme rádi za vaše podněty,
nápady a připomínky. Těšíme se na vás.
Za Biodomov Miloš a Veronika Růžičkovi